"Všechno má své plusy i mínusy" • Lucy Štruncová

Začala brzy. Lucy Štruncové bylo teprve jedenáct let, kdy objevila kouzlo polymerové hmoty, které se doteď nepustila. Od té doby strávila více jak polovinu života tvořením, lektorováním a sdílením know-how v Česku i v zahraničí.

Začtěte se do nového rozhovoru s talentovanými tvůrci, které na blogu pravidelně publikujeme, a inspirujte se příběhem mladé umělkyně. S Lucy jsme si povídali o balancu mezi tvořením a podnikáním, o začátcích tvorby, i o světové polymerové komunitě, která společně posouvá možnosti i povědomí o tomto materiálu kupředu.

Ahoj Lucy, pamatuješ si, jaké byly tvé úplné začátky s výtvarnou činností? Byly jste jako děti vedeny k nějaké tvůrčí/výtvarné činnosti v rodině, chodili jste na výtvarku do ZUŠ nebo něco podobného?

Ahoj! Ano, mám dva mladší sourozence a všichni tři jsme byli od mala vedeni k výtvarnu, na ZUŠ i na umělecké základce. Krom toho má naše maminka neuvěřitelný cit pro umění a design, a celý život nám jej s lehkostí předává.

Kreslila si ráda jako malá nebo vzpomínáš, že pastelky ležely v šuplíku a ty jsi už jako dítě pracovala nejraději s nějakou hmotou, například s modelínou?

Já myslím, že spíš kreslila a malovala. U toho to všechno začíná. Postupem jsem v dětství objevovala další kreativní techniky, kouzlo papíru, keramiky, sem tam jsem si hrála asi i s modelínou, ale od všecho jen trošku.

Jak ses dostala k práci s polymerovými hmotami?

Okolo mých deseti let jsem polymerovou hmotu sem tam zahlédla, v papírnictví, u kamarádky, u sestřenice… až jsem rodiče přesvědčila, aby mi pár kostiček hmoty přivezli z Německa, odkud polymer původem pochází.

Od té doby to byla a je celkem jízda. V polymerové komunitě se všichni shodneme, že ač s tímto materiálem člověk pracuje roky, stále je co objevovat. Oproti jiným hmotám je polymer unikátní svou barevností, kdy je pigment samotný již v hmotě zapracován. Každý tvůrce si může pohrát s vlastní barevnou paletou, či do hmotu mísit s dalšími uměleckými médii. Nekončící možnosti!

Co tě na polymeru osobně nejvíce baví?

Pokud má člověk dostatečně velkou představivost, dokáže z pár kostiček hmoty vytvořit cokoliv jej napadne. Pro mě je polymerová hmota médium, které dokáže ztvárnit mé představy a nápady, ať už potřebuji výrobek, který je flexibilní, či naopak pevný, tenký, tlustý, barevní i transparentní. Baví mě myslet a tvořit v prostoru. Po vytvrzení hmoty v elektrické troubě na správnou teplotu, můžu hmotu dále vrstvit a znovu zapéct, a hrát si s jejím tvarem dle potřeby.

Jak probíhá tvoje tvoření s polymerem nebo jakoukoliv jinou hmotou. Než začneš vytvářet fyzickou podobu nějakého objektu nebo šperku, skicuješ si? Jaký máš postup?

Ano, já už to bohužel jinak neumím. “Bohužel”, protože to bylo v dětství jednodušší, ale s horším výsledkem (smích). Sedla jsem ke stolu a tvořila, za pár minut či hodin bylo hotovo, a jelo se dál. Teď už vím co a jak, a než se doberu ke konkrétnímu výsledku, trvá to někdy i týdny.

Někdy mám v hlavě nápad, který rozkreslím do skicáku a hledám jeho nejvhodnější variantu, někdy nápad nemám a jen v poklidu skicuji tvary různých druhů, v ploše i perspektivě, to mi vždycky pomůže.

Které výtvarné pomůcky ve tvém studiu nesmí chybět?

Vedle všech polymerových nezbytností, si potrpím na skicáku v černých deskách s kvalitním papírem. Máme v našem studiu několik šuplíků vyhrazených na pastelky, tužky a další produkty od Koh-i-nooru a všem se nám s nimi moc dobře pracuje!

Já mám osobně slabost pro akvarelové pastelky, se kterými se dá krásně přecházet z kresby do malby, a skicování s nimi je rychlé. V polymerové tvorbě pak nedám dopustit na akrylky, se kterými lze na polymeru tvořit nádherné motivy pomocí techniky sítotisku. Akrylové barvy od Koh-i-noor Hardtmuth jsou nejenom krásně syté, ale také rychle schnou na polymerové hmotě, což u jiných značek není vždy pravidlem.

Pověděla bys nám něco svém příběhu a vzniku Polymer Weeku? Vím, že jsi začala s podnikáním ve výtvarném oboru jako studentka, myslím, že tvá cesta by mohla být pro mnoho mladých lidí motivující a inspirativní.

Všechno má své plusy i mínusy. Já jsem moc vděčná, že jsem objevila svou vášeň, která brzy přerostla v podnikání, již v brzkém věku. Ale hodně nerada to někomu dávám za příklad. Vím, co všechno to stálo a kolik toho bylo na úkor práce obětováno. Úplně bezstarostné to nebylo.

Možná je ale mezi čtenáři někdo, kdo to má nebo měl stejně jako já. Kdo v dětství raději něco budoval a tvořil, než hrál hry na počítači. Kdo měl méně kamarádů, více času, a uměl jej trávit sám. Já to tak od jedenácti, kdy jsem polymeru propadla, měla a moc mě bavilo dennodenně tvořit a objevovat, co polymerová hmota dokáže.

Můj koníček se brzy přehoupl do byznysu, rodinné firmy, a nakonec došlo ke vzniku Polymer Weeku, projektu, který propojuje polymerové nadšence, vydává publikace, organizuje mezinárodní akce, sdílí know-how a inspiraci, a podporuje umělce z různých koutů světa. Je to moje srdcová záležitost, za kterou dýchám ve dne v noci.

Co by si řekla že tě z velké škály projektů, na kterých pracuješ baví nejvíce?

Od každého něco, v posledních letech jsem z té rukodělné části víc přešla na pracovní, která se odehrává většinou jen na počítači. Letos to otáčím, doufám. Je na čase víc tvořit a najít ten správný balanc, aby vše fungovalo tak, jak má, a zároveň jsem měla dostatek prostoru pro vlastní tvorbu.

Baví mě, když se klube něco nového, a vím, že je jen na mě, jakou tomu dám tvář a jakým směrem se jako firma vydáme. To je vzrůšo a zároveň odpovědnost za spoustu věcí a lidí okolo.

Měla bys radu pro mladé podnikatele, kteří teprve začínají?

Umět rozlišovat nad tím, co stojí za to říct ostatním, a co je naopak lepší si nechat pro sebe. Někdy máme pocit, že čím více lidem to řekneme, tím více podpory a pochopení se nám dostane. Dost často je to ale naopak. Někdy je lepší pracovat v tichosti a střežit si energii a odhodlání pro své nápady a sny.

Pracuješ s výtvarníky z celého světa. Kdybys měla říct, které dílo či umělec ti vyrazili dech, ze kterých sis sedla takzvaně na zadek, kdo by to byl?

Jako malá jsem měla spoustu vzorů a s rozzářenýma očima jsem sledovala umělce ze zahraničí, jak s polymerem kouzlí a vynalézají vlastní techniky pro tvorbu šperků, soch, kabelek, obrazů i nábytku.

V posledních letech se to ale překvapivě změnilo, už si nesedám na zadek z konkrétních lidí a jejich děl. To, co mne dostane, je určitá pokora a chování, kterou špičky v tomto oboru buďto mají, nebo nemají. A pokud jsme na stejné vlně, je až nemožné se nestát přáteli :).

A ty osobně, jakého svého díla si cenníš nejvíce?

Také neumím říct, ale jen z důvodu, že každé moje dílo zaznamenává určitou část života a pohledem zpět se mi vybaví konkrétní okamžiky a situace, které se v té době děly. Těžce se vybírá to nejlepší, to teprv přijde :).

Jak přibližně je velká komunita lidí, kteří polymerové hmotě propadli?

V Česku to může být jen pár desítek lidí, kteří se mezi s sebou znají a sdílí lásku k polymeru. Ve světě je to ale tisíce kreativních duší, kteří se našli buďto na lokálních kurzech a workshopech, či online. Díky sociálním sítím se v posledních dvou letech o polymeru dozvědělo spoustu nových lidí, ale je bohužel i otázkou času, jak dlouho to novým tvůrcům vydrží.

Já pevně věřím, že máme jako komunita nakročeno dobrým směrem. Lidé se mění, přichází i odchází, ten střed komunity plný srdcařů je ale nádherný. Všichni se navzájem inspirují a vzdělávají o možnostech tohoto materiálu, který společně posouváme dopředu.

Vím, že čerpáš hodně energie pro svůj náročný program v přírodě. Vymýšlíš svoje pracovní koncepty právě tam?

Asi ano, ale jsou i dny, kdy se ven moc nedostanu a jsem nucena dělat a vymýšlet za pochodu. Venku je to ale nejvíc, nejvíc nejlepší. Hodně mě uklidňuje jen tak chodit po polích, po lese. Pokaždé mě něco uchvátí, inspiruje, ať už pro umění samotné, či pro podnikání. Mám to všechno dost propojené.

Vlastně bych na to dost apelovala, moc se o tom mezi lidmi a mladými nemluví. Každý si asi hlavu čistí jinak, ale já za poslední nabité týdny najednou silně pociťovala, jak se to v hlavě mění, směrem k horšímu. Ordinuju si denně delší procházky, obzvláště když zbytek dne už jenom pracuju. A je mi pokaždé mnohem, mnohem líp!

Také ráda cestuješ. Existuje nějaká země, která tě naprosto uchvátila?

Skotsko a Edinburgh, vždycky! To je jako cestovat zpátky časem, do míst, která jsou dnes v rámci architektury tak nádherně a s lehkostí propojené. Nikde nic nebije do očí, a to je pro perfekcionisty ohromné pohlazení po duši :).

Jaké máš plány pro nadcházející rok?

Velké! A vůbec nevím, jestli je zvládnu, ale jdu do toho s úsměvem a jasnější hlavou. Po letech už vím, jak na to. Často si říkám, že to je jen v hlavě a v mých manažerských schopnostech. Už se z věcí tolik nehroutím a dokáži si vybojovat to, co je důležité. To dřív tak jednoduché nebylo a hodně to bolelo.