"Dělejte, co vás baví." • Michal Janovský

Seznamte se s Michalem Janovským, umělcem z České Lípy, který se díky své tvorbě zařadil mezi výrazné osobnosti současné české malířské scény. Umělec je známý svým přístupem k naturalismu a fascinací šerosvitem, přičemž jeho díla nesou nádech starých mistrů. Přesto si udržuje osobitý styl, který míchá tradici s moderními prvky, často balancuje na pomezí mezi humorem, provokací a hlubšími filozofickými otázkami. Jaký je jeho tvůrčí proces, co ho inspiruje a jak vnímá současnou roli umělce v digitálním světě? O tom všem jsme si s Michalem Janovským povídali v následujícím rozhovoru.

Celý rozhovor si můžete pustit zde: https://www.youtube.com/watch?v=OzfW9s4svg4

Michale, kde se vzala Vaše láska k umění? 

Tak moje láska k umění, vyloženě jako k malování a kreslení, to jsem měl odmala. Když za mnou chodili kamarádi, abych šel ven, tak jsem řekl, že se mi nechce, a čmáral jsem si doma. Potom ta cesta k dospělosti vedla občas přes nějaké okliky, že jsem chvilku nemaloval a pak zase maloval, ale je to odmala.

Podědil jste malířský talent po nějakém Vašem předkovi? 

Nevím o tom, že by někdo vyloženě maloval, máma nám kreslila postavičky z Disneyho, když jsme byli malí, ale to je tak všechno, o čem vím, co by bylo v naší rodině, takže jsem asi takový ten jediný úkaz našeho rodu.

A poznali Vaši rodiče, že jste měl talent už odmala?

Ano, snažili se mě k tomu vést, dávat mě do uměleckých škol, abych se trošku rozvinul s tím, že si pamatuju do dneška vzpomínku starou možná víc jak 30 let, ale jak jsme přišli do ZUŠky a viděl jsem, jak tam ty děti kreslily hadr, šišku, a já si říkal: „To jako fakt ne.” A tak jsem šel zase zpátky domů. Řekl jsem rodičům, že si chci kreslit svoje dinosaury, bitvy a rytíře podle filmů a šel jsem si svou vlastní cestou. Ale tu podporu doma jsem určitě měl.

Na oblíbený motiv v dětství jsme se Vás právě chtěli zeptat. 

Tak to byli ti dinosauři a potom si pamatuju, jak jsem tak v páté třídě viděl Statečné srdce s Melem Gibsonem, tak mě tam strašně bavily ty bitvy a já jsem to potom kreslil i ve škole. Tuším, že někdy ve druhé třídě rodičům na rodičáku ukazovali moje kresby s Vetřelcem a Predátorem a máma má do dneška schovanou kresbu potápěče s ukousnutou nohou. Takže už odmala jsem dělal děsivé věci, které jsou trošku z toho odvráceného světa a to se přeneslo i do dospělosti.

A měl jste nějaký dětský profesní sen, nebo jste už tehdy věděl, že půjdete uměleckou cestou?

Jako dítě jsem nepřemýšlel o profesi asi vůbec. Jak existují taková ta klišé, že děti tak v sedmi letech chtějí být kosmonautem nebo popelářem, tak já si teď ani nevybavuji, že bych nad tím někdy přemýšlel. A že bych snil o tom, že bych byl malířem, to asi ne. 

A co pak říkali rodiče na to, že jste se rozhodl stát umělcem? 

Ono to není o tom, že se rozhodnu, že teď budu malířem, je to opravdu dlouhý proces, který začal v podstatě odmala. Měl jsem potom uměleckou školu sklářskou a kolem puberty mě veškeré umění přestalo bavit. A když jsem se k tomu opět vracel a začal jsem kreslit, zpočátku to byly jenom portréty a jednodušší věci. Tam už se začala tvořit nějaká ta vize toho, že bych si tím mohl přivydělávat, a pak začaly vznikat lepší obrazy a vlastní náměty. Rodiče jsou za to samozřejmě rádi a hřeje mě u srdce, když na nich vidím, že jsou pyšní, a cítím v nich celoživotní oporu.

To je skvělé, podpora v rodině je určitě důležitá. Vy jste zmínil, že jste vystudoval sklářskou školu a pak jste se proslavil tvorbou pastelem, ale teď se věnujete olejomalbě. Jak jste se dostal od skla přes pastely až k olejomalbě?

Sklo mě přestalo bavit už na škole, tam jsem zjistil, že k tomu nemám cit.

A zkoušel jste i foukání skla?

Zkoušel, i broušení a rytí, nevyzkoušel jsem si akorát malování skla, ale to mě nikdy moc nelákalo. Pak skončila sklářská etapa, vznikalo pár obrazů do roka a pak se to zvrtlo v tom dobrém smyslu, když mi žena dala k Vánocům první sadu pastelů a byly to dvě menší sady od KOH-I-NOORu. Tenkrát jsem to odsunul k ponožkám a táta říkal: „Tak to zkus, třeba se ti to zalíbí.” A vím, že už o svátcích jsem začal něco zkoušet a bavilo mě to. Najednou vznikl metrový obraz třeba v horizontu dvou dnů a nevypadalo to špatně. První rok jsem kreslil monochromatické, tedy jednobarevné, obrazy a do barev jsem se vůbec nepouštěl. Až po roce jsem začal přidávat barvy a rozšiřovat portfolio kreseb a to si začalo získávat svoje fanoušky.

Vaše žena se také věnuje umění, že?

Potkali jsme se na škole, ale už se tomu nevěnuje a má jiné zájmy. Ale poznali jsme se tam, takže k tomu má vztah a občas s ní konzultuju své obrazy a ta zpětná vazba je dobrá.

A jak byste představil svoji současnou tvorbu čtenářům?

Spíš jenom řeknu, co mám rád na těch obrazech a proč to tak dělám. Mám rád příběhy, mám rád realismus, ale aby v tom byl vidět nějaký rukopis, když se na to člověk podívá. Maluju přirozeně, aby mě to bavilo a aby bylo poznat, že je to namalované. Občas jsou tam záměrné deformace těl, křiklavější barvy a tak, to je asi ten hlavní jednotící prvek. No a mám rád černý humor, kontrast mezi světlem a stínem, mezi náměty. Také kombinaci dobra a zla, rád pracuju s detaily toho hezkého i ošklivosti.

To zní zajímavě. Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu?

Někdy jsou to třeba knihy, protože hodně čtu, ale nečekám, že když si sednu ke stolu, tak se hned něco dobrého objeví, to nefunguje. Někdy se stane, že mě něco napadne spontánně, ale je to většinou ovlivněné tím, čím se obklopuju. Nejenom knihy, ale třeba i rodina a nostalgie.

Knihy jsou určitě skvělým zdrojem inspirace. A když už tvoříte, jaké používáte výtvarné pomůcky, máte své oblíbence?

Možná právě štětce, plátno, barvy, něco mám dokonce od táty a tam cítím otcovskou lásku a ono to samo o sobě má svůj příběh. Pak také tužky, akvarely, tempery, ale primárně asi štětce a barvy. A i s tím pastelem pořád pracuju, i když se věnuju olejomalbě, protože hodně skicuju a olejem to trvá desítky hodin.

Před časem jste spolupracoval s KOH-I-NOORem, podílel jste se na vývoji fixativu a sady prašných pastelů. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Jsem rád za to, že to vzniklo, a cítil jsem, že můžeme některé věci posunout. Obdržel jsem několik vzorků, tak to chvilku trvalo, ale zadařilo se a ten výsledný fixativ je opravdu perfektní. Když to celé takto zpětně shrnu, tak je to fajn spolupráce a jsem za to rád.

A pomohlo Vám tenkrát, že Vás KOH-I-NOOR jako velká značka mohl dostat trochu do povědomí?

Nevím, těší mě to, ale já si žiju v takové své bublině v ateliéru, pak jednou občas dám něco na Facebook, ale teď jsem tam třeba 3 měsíce nebyl aktivní. Takže já tyhle věci moc nevnímám, že bych byl někde nějak známý.

Minulý rok jste realizoval zakázku pro Jiráskovo divadlo v České Lípě, jak se Vám v divadle pracovalo?

Přímo v divadle jsem nemaloval, připravoval jsem to v ateliéru a je to další spolupráce, za kterou jsem strašně rád a jsem na to hrdý, že mě oslovila paní starostka, a budu rád, když to lidi přijmou jako součást toho divadla.

Když už mluvíme o divadle, objevil jste během té spolupráce něco inspirativního?

Já jsem se inspiroval právě tím divadlem, chtěl jsem, aby tam vznikl nějaký dekorativní obraz. Zkoušel jsem napřed postavu Jiráska, pak husitskou trilogii a všechno mi to přišlo jako depresivní smutné dějiny. Když člověk takhle přijde do divadla, tak chce, aby tam bylo něco hezkého a pozitivního. Tak mě potom napadla Kytice od Karla Jaromíra Erbena a čtyři roční období, čtyři barevná schémata, do kterých lze schovat i divadelní prvky a to mi nahrálo.

To je skvělá volba. Jak se díváte na digitální formy umění, tvoříte i digitálně?

Ne, ne, já jsem takový ten staromilec, mám LP a cédéčka, u knih mám rád, když to šustí. Já digitální kreslení neodsuzuju, ale jde to mimo mě, mám rád klasické postupy a mít ten proces od začátku až do konce. Hodně mě to baví a nedělám to ve finále kvůli tomu výsledku, ale kvůli tomu procesu.

Vy jste také zmínil, že cíleně necháváte v obrazech nějaké výraznější tahy štětcem, aby bylo vidět, že jde o ruční práci. Myslíte, že i v budoucnu půjde rozeznat, co maloval člověk a co třeba vzniklo díky umělé inteligenci?

No strojově to bude asi těžší a umělá inteligence teď pracuje s tím, že je dokonalá, ale ona bude čím dál víc pracovat i s tou lidskou nedokonalostí. O to víc si budu zarputile stát za svým a držet se svého. Já cítím i kolem sebe, že lidé víc oceňují, když je umění opravdu pravé.

Můžeme teď někde vidět Vaše hotové obrazy?

Výstava v Praze se odložila o rok, což mě mrzí, ale příští rok budou k vidění na Moravě dvě výstavy a tam si myslím, že už by to mohlo dopadnout. Jedna by měla být v Olomouci a na jaře hned druhá, měsíc nato v Opavě, tak doufám, že to všechno vyjde. Na Moravě mám spoustu přátel a rád se tam vracím.

My jsme zjistili, že malujete, vystavujete a do toho pořádáte komentované prohlídky, vedete workshopy a ještě opravujete drobné sakrální památky. Jak to vše zvládáte?

Tak to je hodně činností, jak dobíjet baterky, a je to přesně o tom, že každou chvilku dělám něco jiného a to mě strašně baví. Nejen s ohledem na finanční stránku, že to mám více pokryté, ale jak to střídám, tak se vlastně nenudím.

Co musí splnit zakázka, aby Vás zaujala?

Že je netradiční, samozřejmě finanční stránka je taky důležitá, ale hlavně, aby byla něčím zajímavá.

Jak myslíte, že se žije malířům v České republice v roce 2024?

No nevím, jak ostatním, ale já si myslím, že když se někdo dostane do fáze, že se živí už jenom tím, co ho baví, tak je to jedna z nejhezčích věcí, co může být. Já když jsem doma, tak se těším do ateliéru, a když jsem v ateliéru, tak se zase těším domů, takže já se neustále někam těším.

To rádi slyšíme. Je něco, co byste poradil svému mladšímu já a začínajícím umělcům?

Já bych asi teď nic neměnil, protože jsem spokojený a sám sebe bych nejspíš stejně neposlechl. No a někomu cizímu? Dělat to, co vás baví, je asi to nejdůležitější a ono si to buď najde svoje zákazníky, nebo ne. 

Zažil jste také tvůrčí krizi?

Těch bylo spousta a jsou v nějakých lehce pravidelných intervalech, dřív jsem s tím bojoval a snažil se to přemalovat a pak vznikly obrazy, které jsou úplně na prd. Ono když vás to nebaví, tak to člověk plácá, aby už měl hotovo. Dneska k tomu přistupuji jinak a když se cítím vyhořelý, tak si najdu na čas jiný koníček.

Určitě je lepší si na čas najít něco jiného, než potom vyhořet. Vystavujete ještě někde v zahraničí, kromě Slovenska?

Ne, jako sem tam se nějaký obraz dostal ven třeba v rámci nějaké skupinové výstavy, ale všechno má svůj čas a já cítím, že i tou tvorbou na to nejsem úplně namířený. Pořád si hraju s českými slovy a náměty, které jsou u nás zažité, a nevím, jak bych to vysvětloval třeba v Německu.

Když jsme u těch námětů, jak řešíte otázku originality v umění a máte nějakou hranici nebo rovnováhu mezi inspirací a napodobováním?

No to je trošku náročná otázka, u mě jsou kolikrát ty inspirace zjevné, ale snažím se tomu dát vždy ten svůj punc. Pro mě inspirace v umění byla a je nutná, aby se to umění vyvíjelo.

A kdybyste měl možnost spolupracovat s nějakým umělcem, ať už žijícím, nebo zesnulým, kdo by to byl a proč?

Nevím, jestli jsem takovou otázku někdy dostal, ale asi ne. Já bych to v tu chvíli asi vnímal jako dva kohouty na jednom smetišti. Nějak jsem se tím nikdy úplně nezaobíral a přiznám se, ani mě to neláká.

Máte před malováním nějaký rituál nebo návyk, který Vám pomůže dostat se do flow?

První věc, když přijdu do ateliéru, tak si dám nějakou muziku, aspoň jednu, dvě desky. Hlavně ten starší rock nebo rock and roll a pak si dám mluvené slovo. Takže můj rituál je nespěchat po ránu, třeba půl hodiny si něco stavět a pak jít malovat.

Ještě nějaké moudro na závěr. Já to moc neumím sypat takhle z rukávu, ale asi jediné, čím se řídím každý den: „Vždycky dělejte, co vás baví."

To je hezké moudro, moc děkujeme za rozhovor a těšíme se na Vaši další tvorbu. :)

Také děkuji.